Nemocnice byla původně vystavěna jako exkluzivní zařízení menšího rozsahu určené pro stranické funkcionáře coby „Státní ústav národního zdraví.“ Tomuto účelu však sloužila pouze několik měsíců po dokončení, po sametové revoluci se stala veřejnou nemocnicí s tomu odpovídajícími provozy (byť architektury se provozní změny nedotkly).
Jedná se o monoblokový komplex o několika křídlech v motolském svahu mezi ulicemi Weberova a Roentgenova. Areál je bezbariérový, hmotové řešení vychází z provozních vazeb. Velkorysý hlavní vstup je situován na severní straně v úrovni 5. podlaží. Ambulance je důsledně oddělená od lůžkové části, jenž zabírá prostory od 6. do 10. podlaží. Fasády mají výrazné horizontální členění kombinující bílou, hnědou a měděnou barevnost materiálů povrchů: betonu, smaltovaných lamel, béžového keramického obkladu, eloxovaného plechu a tmavého skla. Výrazným prvkem jsou právě plechem pokryté vysoké atiky střech. Zajímavým objektem je samostatně stojící kongresový sál se segmentovou střechou, který vykazuje vlivy postmodernismu.
Požadavkem vládnoucí garnitury bylo, aby veškerý stavební materiál zajistily místní zdroje; zdravotnické vybavení však pocházelo z dovozu.
Součástí areálu je řada uměleckých děl v exteriéru i interiéru (například fontána Srdce od Zbyňka Runczika).
Základní literatura a prameny:
Radomíra Sedláková, Žádoucí luxus, Mladá fronta – Víkend, 1990, s. 7;
Jaroslav Zeman – Matyáš Kracík, Továrny na zdraví, in: Petr Vorlík (ed.), (a)typ / architektura osmdesátých let, Praha 2019, s. 158–162;
Šárka Koukalová, Rozhovor s Petrem Kutnarem a Janou Ježkovou, in: Petr Vorlík (ed.), rozhovory / architektura osmdesátých let, Praha 2020, s. 122–133.
Autor/autoři hesla:
Klára Ullmannová, Lenka Kužvartová