ambice

Kniha sleduje hybné síly a procesy probíhající v architektuře osmdesátých let. Soustředí se na rostoucí úsilí o kritickou vnitřní sebereflexi, reálné vyhodnocení možností našeho stavebnictví a snahy o jeho revitalizaci nebo reakce na tehdy aktuální společenské či mezinárodní výzvy. A s ambicemi naznačuje i okolnosti jejich (ne)naplnění v reálné tvorbě. Na pozadí institucionálního a myšlenkového zázemí představuje architekturu osmdesátých let jako složitou a v mnoha ohledech protikladnou mozaiku. Ta odráží jak rozvolněný konzumně orientovaný životní styl, tak i všudypřítomnou unifikovanou výstavbu v ekonomicky a morálně slabém režimu. Zahrnuje jak setrvačnost sociální politiky státu, tak exkluzivní služby prominentům. Pečlivě moderovanou ideologickou reprezentaci prostřednictvím okázalých budov i lehce „diverzní“ prosakování a posléze i naplnění západních inspirací. Masivní vytěžování a ničení přírody a zároveň plány na tvorbu udržitelného životního prostředí. Technokratickou organizaci práce architektů a stejně tak jejich schopnost nalézt pozitivní soukromé niky v alternativní kultuře. Jestliže se éra osmdesátých let jeví jako mimořádně rozporuplná, pak architektura nemohla být jiná.

(a)typ

Architektura osmdesátých let stála dlouhou dobu mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Převládající pohled jí přisoudil hnědou barvu koženky a nudnou záplavu velmi pozdních panelových sídlišť. Druhý, detailnější  a méně předpojatý pohled však nabízí více. Poněkud stranou zájmu se totiž v osmdesátých letech rozvíjely i nové myšlenky a fenomény, péče o krajinu a kulturní dědictví nebo kreativní drobné úlohy, realizované často nastupující mladou generací tvůrců. Kniha tak zachycuje návaznosti na výdobytky šedesátých let, import zahraničních příkladů, rostoucí důkaz na kontext místa a ekologii, humanizaci zprůmyslněného stavebnictví, a především neutuchající touhu tvůrců po osobité autorské architektuře. V pěti tematických sekcích (identita, ohniska, péče, volno a krajina) rozebírá například nové městotvorné a krajinné fenomény a představuje konkrétní projekty a stavby, jako dětská hřiště, typizované prvky městského parteru, objekty v lázeňské krajině, parkovací domy, nákupní střediska, stavbu metra, vybavenost sídliště, místa trávení volného času, stavby určené k masové rekreaci v horské krajině, památníky nebo rekultivaci krajiny zničené těžbou. To vše se odehrávalo často jaksi mimo oficiální politické proklamace a cíle, v sevřenějším, intimnějším prostředí a bez jednotící teoretické linie nebo přísné direktivy. Výsledkem je obtížně uchopitelná pestrost. Bohatost a vrstevnatost, „jinakost“, která zaujme až při „druhém čtení“, ale o to hlouběji.

nepostavená

Každá doba má své nepostavené projekty, bohužel a mnohdy naštěstí nerealizované úvahy. Za jejich neuskutečněním stojí zpravidla společenské změny, ekonomické podmínky, ztráta klienta nebo samotná vizionářská podstata návrhu. I osmdesátá léta mají samozřejmě své návrhy „do šuplíku“. A není jich málo. Zpravidla chyběla politická vůle, čas, finance nebo kapacita stavebního průmyslu. Tato kniha se však věnuje především projektům jiného ražení, experimentálním a alternativním, u nichž nikdo od počátku ani moc neočekával, že dojdou naplnění. Pokrývají širokou škálu poloh, v rozsahu od vážně míněných dlouhodobých vizí (alternativy pro Žižkov, modernizace bytového fondu) přes odvážné experimenty k prověření nových, často ze zahraničí importovaných myšlenek (nové obytné soubory, městský parter) až po laškovné cimrmanovské „okopávání kotníků“ slábnoucího režimu (Urbanity, Malovaná architektura). Všechny spojuje vůle překračovat opevněné hranice normalizační praxe, provokovat diskusi a posouvat architekturu k humánnějšímu i environmentálně zodpovědnějšímu přístupu. Mnohé si svou svěžestí a neotřelostí zaslouží pozornost a inspirují ještě dnes.

rozhovory

Architekturu osmdesátých let nelze nahlížet pouze optikou dobového tisku nebo dochovaných archiválií. Realita stavební praxe se často ubírala mnohem spletitějšími cestami, skryta v každodenních starostech normalizačního života a zákoutích neoficiálních aktivit. Osobní osudy a vzpomínky aktérů dobové architektonické scény proto představují velmi cenný, vrstevnatý zdroj poznání. Kniha se soustředí zejména na mapování výzev, kterým architekti osmdesátých let čelili, a důvtipných kliček i aktivit, jimiž se s každodenní architektonickou praxí v nesvobodné, ekonomicky a společensky stagnující zemi vyrovnávali. Struktura proto postupuje napříč různými měřítky architektury, od tehdy velmi palčivé otázky městotvornosti a památkové péče, přes veřejné budovy, konstrukční a prostorové experimenty, až k drobné architektuře, parteru a výtvarným dílům.

improvizace

Kniha představuje kritický katalog výstavy s názvem improvizace. Zaměřuje se na vybrané charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky (centrálně řízené socialistické) stavební výroby, např. na modifikaci standardního montovaného skeletu, jekly a úsilí o individualizaci výrazu, na cestu k využití solární energie, transfery standardních prvků do nevšedních souvislostí, experimentální počátky počítačů v projekčním procesu, mezioborovou spolupráci v prostředí pro děti, rodinný dům svépomocí, participaci veřejnosti, řemeslnou alternativu zprůmyslněného stavebnictví atd. Improvizace, otevřený přístup a hledání skulin v systému se v osmdesátých letech staly nutností nejen v každodenním životě občana, ale přirozeně i v praxi architekta. Někteří tvůrci však dovedli i z do očí bijících nedostatků vytěžit přednost a osobitý, mimořádně vrstevnatý, nestárnoucí rukopis.